Můj milý deníčku

Obsah deníčku:

1.  Nový domov

2.  Jak mně koupili sestřičku

3.  Jak jsme se stěhovali

4.  Koupání na Slapech

5.  Nelinčina první štěňátka

6.  První dovolená Adušky

7.  Výstavy

8.  Naše vánoční svátky

9.  Konečně jaro

10. Teta Jája

11. Aduška umí plavat

12. Adušky splněný sen

13. Jak Nelinka zachránila ptáčka

14. Jak Barnabášek přišel na svět

15. Už aby byla dovolená

16. Jak jsem byla nemocná

17. Panička je vyděračka

18. Nemám ráda nejmladšího páníčka

19. Tišinka a facebook

20. Předvánoční nákupy

21. Naše smečka a Lili

22. Přežily jsme hory

Nový domov(1)

Jmenuji se Patriša Černá orchidej narodila jsem se 1.12.2006 v Českých Budějovicích u jedné hodné paní. Moje sestřičky Perchta  a Polyxena se mnou rošťačily a zlobily co v nás síly bylo. Zlobily jsme ostatní fenky, které tam s námi bydlely a trápily a ničily co se namanulo. 27.1.2007 k nám přišli na návštěvu nějací lidé, taková paní a pan s  třapatým klukem. Moje panička jim uvařila kafe, rozprostřela na stůl nějaké papíry a povídali si tak dlouho až jsem z toho usnula.Vzbudila jsem se až v náručí mé paničky, která měla v očích slzy a podávala mě té cizí paní. U nových lidí jsem nechtěla první den vůbec chodit. Vše mě děsilo a byla jsem moc smutná. Stýskalo se mi po mých sestřičkách a naší smečce. Po čase jsem se osmělila a začala pobíhat po celém bytě, a už jsem se vůbec nebála. Byli na mě moc hodní. Volali na mě Tišinko a pořád mě pusinkovali. Jednou jsem zase rošťačila, špatně jsem skočila a něco jsem si udělala s pacičkou. Moc to bolelo a nemohla jsem na to ani šlápnout. Pamatuji si to dobře, protože mi byly přesně 3 měsíce. Panička moc plakala a rychle mě vezli k nějakému pánovi, co měl bílý plášť. Tam zjistili,že jsem si vylomila loketní kloub. Dali mi takový tvrdý rukáv na tu moji bolavou tlapku a jeli jsme domů. Tlapku už mám zahojenou a dávám si na sebe od té doby  velký pozor.

Jak mně koupil sestřičku(2)

Žili jsme si tam spokojeně do 20.10.2008. Ráno jsme vstali a jeli na výlet. Těšila jsem se na procházku po lese,  ale žádná procházka se nekonala. Přijeli jsme k jedné paní, co vám budu povídat, tam vám měli psů. K mému údivu jsme jednoho  dostali domů, asi jich ta paní měla už dost. Bylo to strašné. Pořád na mě štěkala a kousala mě. Doma se vůbec  nebála, hned proběhla celý byt. Říkali  jí  Nelo a snědla mi moje piškoty, které jsem si tam schovala, a dokonce i moje granule. Vůbec jsem ji neměla ráda, a někdy jsem jí i kousla. Nechtěla jsem jí půjčovat hračky, ani mého oblíbeného zajíčka. Panička se na mě zlobila, hartusila a dokonce jsem dostala někdy i novinami. Přežívala jsem s tou otravnou holkou a dělala jsem, že tam není.

Jak jsme se stěhovali(3)

Jednoho dne moji páníčci začali domů nosit velké bedny a některé věci začali dokonce mizet. Bedny se začaly rovnat na sebe a já vůbec nechápala, co se děje. Jedno ráno 6.12.2008  jsme vstávali hrozně brzo a  přišlo k nám hodně lidí na návštěvu. Před dům přijelo velké auto, ve  kterém všechny ty bedny mizely. Můj pelíšek také nebyl k nalezení, a najednou tam nic nebylo, jenom holé zdi. Pak jsme nastoupili do našeho auta a odjeli kousek za Kladno. Přijeli jsme k malému domečku s malou zahrádkou a já uvnitř našla svůj pelíšek. Všechny věci byly roztahané po celém tom domě a byl tam neuvěřitelný zmatek. Druhý den šli všichni pryč a já začala být docela ráda, že v tom neznámém domě nejsem sama. Začalo se vše uklidňovat a věci začaly mít své místo. S Nelinkou  jsme měli pro sebe nejen dům, ale i tu zahrádku, kde jsme mohli honit kočky od sousedů, co přišly na návštěvu. Mohli jsme ukázat celé ulici, jací jsme výborní hlídači.

Koupání na Slapech(4)

Jednoho krásného  letního dne, ráno zazvonil budík a mí  páníčci začali nosit  tašky do auta. Pochopila jsem, že já a Nela jedeme na výlet. Výlety máme moc rády, protože se tam užije hodně legrace. Přemýšlela, jsem jestli jedeme k dědovi, kde je obrovská zahrada, a my můžeme štěkat a štěkat a štěkat. Stále tam jezdí vlaky, náš  štěkot není ani slyšet a vůbec nikomu to nevadí. Pak jsme všichni  usedli do auta a vyrazili. Cesta pěkně ubíhala, ale jeli jsme úplně jiným směrem. Tak jsem si myslela, že jedeme k tetě Jáje, kde bydlí naši kamarádi Eda, Kim a kamarádka Inuška. Tam mají také velkou zahradu, králíčky a morčátka. V okolním statku se pasou koně a krávy. Na nedaleké louce se někdy pasou srny a viděli jsme tam i jelena. Nic známého jsme cestou ale nepotkali, tak jsem byla zase v koncích.  Pak to ale přišlo. Zastavili jsme na velkém parkovišti, panička nás přidělala na vodítko a vyrazili jsme na cestu. Po 10 minutách jsme přišli k obří kaluži vody, kde bylo u břehu hodně lodiček a šlapadel. Všichni tam leželi na dekách a opalovali se, což nám z Nelinkou přišlo moc fajn, ale panička žádnou deku v tašce nehledala.  K naší hrůze si půjčili jednu z těch lodiček. Dali tam tašky a začali na tu houpající se bárku nastupovat. Nás tam nacpali samozřejmě také. Houpalo se to ze strany na stranu a já se bála, až jsem měla očička ještě větší, než je mám normálně. Chtěla jsem se vrátit, ale raději odrazili od břehu. Cestou jsem sledovala ruch na vodě. Já ani Nelinka jsme na loďce nikdy nepluli. Nelinka se i vykláněla z loďky, protože není tak opatrná jako já. Cestou nám panička stále cákala na hlavu tu příšerně studenou vodu, prý aby nám nebylo teplo. Celou plavbu pražilo sluníčko. Po hodinové cestě jsme přirazili ke břehu a panička vyndala tu vytouženou deku. Na pláži jsme byli úplně sami a  všichni naši páníčci se převlékli do plavek a hupsli do vody. Děs a hrůza nás teprve čekala. Přišli pro mě a Nelču a vzali nás do vody. Pustily nás až ve velké hloubce. Prostě hrůza a děs. Obě dvě, aniž  bychom  se domluvily, jsme zamířily hned ke břehu. Pak už jsme se jenom válely na dece a kousaly klacíky a tahaly všechen nepořádek na deku. Prostě žůžo labůžo. Kolem proplouvaly jiné loďky a docela i velké lodě. Občas se prohnal člun, který dělal vlny a voda šplouchala až na naši deku. Jednou proplula okolo větší loďka. Na přídi seděl velký pes. Jak jsme ho uviděly začal lítý boj. Já s Nelou na břehu a on na vodě. Nikdo nevyhrál, už už to vypadalo, že skočí do vody, ale jeho páníček ho zadržel a oni odpluli dál. Pak sluníčko začalo zapadat, a už nebylo takové horko. Nastoupily jsme zase na tu bárku a odpluli. Vrátily jsme se procházkou k autu a odjely domů. Od té doby se tam vracíme každý rok a vždy se moc těšíme, až přijde ten správný čas a  my znovu vyrazíme. Tak zase někdy. 

                                                 Vaše Tišinka

Nelinčina první štěňátka(5)

Vraceli jsme se z prodlouženého víkendu ze Špindlerova Mlýna, byl to snad čtvrtek. Navštívili jsme cestou nějaký dům a já zůstala s nejmladším páníčkem v autě. Nelinku vzali do toho domu. Asi za půl hodiny se vrátili, s tím, že zítra musí znovu. Těšila jsem se, že se tam zítra také podívám. Oni tam ale jeli sami a mě nechali doma. To už mě opravdu štvalo a cítila jsem se jako vyvrhel. A aby toho nebylo dost, v neděli vyrazili zas. Nevím co tam dělali, ale následující dny pořád Nelinku pozorovali a sledovali. Vůbec jsem nechápala, co se děje, a neuměla jsem si to vysvětlit. Najednou začalo Nele růst bříško, až byla jak soudek a vůbec si nechtěla hrát. Pak jsem to pochopila. Nelinka čekala svoje první štěňátka. Já bohužel mít žádná nemohu, prý jsem moc malinká a ještě mám podkus. 28.10.nás obě vzali na procházku, ale Nelinka už nějak špatně šla a trošku kulhala. Tak se s námi panička raději vrátila. S páníčkem si povídali o tom, že už to asi brzo bude. K ránu 29.10.2010 byli všichni doma vzhůru. Kolem Neldy všichni pobíhali, hladili ji a chlácholili, aby hezky tlačila a vydržela to. Pak Nelinka hrozivě vyjekla, až krev tuhla v žilách a narodila se nám Aduška. Paničce se klepaly ruce a brečela. Nevím, jestli štěstím, nebo hrůzou. Já stála v povzdálí a vše jsem sledovala. Pak jsem si dovolila přijít blíž a olizovala jsem toho malého  bezbranného drobečka. Nikdo mě neokřikl, ani neodehnal. Nelinka byla asi sama vyděšená a měla starosti s dalším  štěňátkem, které se dralo na svět. Pak se narodil Apollo. Ten vyklouzl hned. Obě štěňátka byla už očištěná , olízaná a přisátá na cecíku, když se narodilo poslední štěňátko  Aleki. Maminku s mimčama nastěhovali do nového kotce. Zavřeli je tam, prý aby měla Nela klid. Chtěla jsem je moc vidět a pomáhat jí s výchovou, ale vůbec mi je nechtěla půjčovat. Ona mi to vracela za toho zajíčka, na kterého se nesměla ani podívat. Teď jsme doma už jen tři - já, Nelinka a Aduška. Chlapečky si odvezli do nových domovů jako tenkrát mě. Myslím že jim bude také nejdříve moc smutno, ale oni si zvyknou. Já už musím běžet, protože otevřeli ledničku, tak aby na mě něco zbylo. 

                                                    Vaše Tišinka

 První dovolená Adušky(6)

V sobotu  ráno jsme vyjeli na dovolenou, kterou si naši páníčci velice oblíbili. Jezdíme do Špindlerova Mlýna na dlouhé celodenní  horské túry. Letos s námi prvně jela naše zlobivá Aduška. Po ubytování jsme se šli podívat, co se za ten rok změnilo. Penzion máme asi 15 minut od centra a vždy chodíme lesem, abychom se hezky proběhly. Ráno v 8 hodin zazvonil paničce telefon a šli jsme na snídani. Dáda  zlobila, vůbec nechtěla sedět v  tašce a dávala stále tlapky na stůl. Ostatní hosty pozorovala a nabírala, že bude štěkat. Vůbec nevěděla, co ji po snídani čeká. To my s Nelinkou jsme seděly v klidu a nabíraly sílu na první túru, která byla dlouhá 24 km. Po snídani se páníčci vybavili oblečením proti dešti, každý si vzal batoh s pitím a vyrazili jsme. Došli jsme k lanovce na Medvědín a čekali až bude dopravovat nahoru. Nelu posadili do tašky, kterou měla panička v batohu. Kdybych to věděla, chtěla bych se nosit, proto nám ji neukázali. Já jsem se musela mačkat s Aduškou ve vaku.S tále se vrtěla a zvědavě se otáčela po ostatních lidech. Bála jsem se, že mě vystrčí z vaku, ale hned jak se lanovka rozjela, ani se nehnula. Jenom koukala na tu výšku a hrůzou snad ani nedýchala. S krásným výhledem jsme dojeli až nahoru a vystoupili, pak už jsme jenom šli a šli a šli. Aduška stále běhala dopředu a zase zpátky, takže neušla 24km, ale snad 30km. Vzpomínám, když jsem tam byla, také jsem běhala sem a tam. Když jsme šli, tak jsme minuli Vrbatovu boudu, Pančavské vodopády, Labskou boudu a do obrovského kopce na polskou stranu kolem  Velký Šišák. Minuli jsme Mužské a Dívčí kameny, Petrovu boudu, ještě než vyhořela, a pak jsme se ploužili směrem na Špindlerovu boudu. Tam jsme se občerstvili a čekali na autobus, který nás dovezl do Špindlu. Aduška už vůbec neběhala a v autobuse jenom pozorovala okolí, jako my. Po naší první túře jsme spali celou noc. Nic jsme nechtěli a byli jsme moc hodné. Ráno v 8 hodin zase zazvonil budík a my jsme vyrazili  na další túru. Koncem týdne začalo pršet a bohužel už jsme poslední dva dny seděli na pokoji. Začali jsme zlobit a při čekání na večeři v restauracích jsme vymýšlely rošťárny. V restauraci Hradec se na nás přišla podívat paní majitelka a s povolením paničky jsme si mohly vzít piškot od té hodné paní. Dnes koukám paničce přes ruku, co píše. Už jsme odpočinuté a zase zlobíme, co to jde. Moc se těším zase na příští rok, až  vyrazíme s páníčky na dlouhé procházky a budeme  usínat únavou, kde to půjde.

                                                     Vaše Tišinka

Výstavy(7)

Tak se Vám musím zase svěřit. Trošičku závidím těm svým sestřičkám. My  jedeme na výstavu, ony se dvakrát  projdou v kruhu, a už jsou samý krajský vítěz a národní vítěz, CaC a nejkrásnější  fenka výstavy. Já tam  také jezdím, celou dobu držím drápky. Trénuji také v kruhu, ale když přijde paní rozhodčí, tak už tam nesmím. To už tam smí jenom Nelinka nebo ten malý drzý skrček jménem Aduška. Pak přijedeme domů, panička dá ten jejich pohár nebo medaili na poličku a chodí se kochat celý večer. A mně je to docela líto. Já jsem u nás doma nejdéle a pohár ani medaili zatím nemám. Tak jsem na paničku upřela své psí smutné oči, pak jsem se podívala na tu poličku a ona pochopila. Vzala si mě na klín a slíbila mi, že až mi bude osm let, tak mě také přihlásí na výstavu, abych si tu chvilku slávy také užila. Prý půjdu do kategorie veteránů. Lidi, mně je vám jedno, do jaké kategorie půjdu, ale moc bych si přála alespoň jeden pohár nebo aspoň pohárek. Nebo malou medaili. Když se mi to povede nechám se od paničky vyfotografovat a poprosím ji, aby dala fotku na webovou stránku, aby jste mě mohli vidět.

                                                    Vaše Tišinka

Naše vánoční svátky(8)

Tak je nový rok. Mě přišly tyto Vánoce super, protože zatím nenapadalo moc sněhu. Když jsme na zahrádce, tak nás nezebou tlapky a stále s námi páníčkové můžou chodit na delší procházky. Když je velká zima, hned jsme zmrzlé a nebaví nás běhat. Během Štědrého den nám panička vždy vaří nějaké dobré masíčko na přilepšenou, ale cukroví nám nedá. Říká, aby jsme nevypadaly jako cisterny. Každý rok nám plave kapr ve vaně a nebylo tomu jinak ani letos. Každou hodinu se chodila Aduška koukat do vany, jestli tam ta slizká věc stále plave. Je nový rok a ona tam stále chodí, jestli se třeba nevrátila. Ona vůbec na vánočních svátcích vydělala nejvíce. Dárečky jsme měly  každá zabalené ve svém popsaném sáčku, měly jsme tam hračku a pár ňaminek. Hned, jak nám je nejmladší páníček rozdělal, Aduška sebrala postupně  všechny hračky  a odnesla je do svého pelíšku. Já a Nelinka jsme utřely nos. Bránila je zuby nehty. Půjčila nám je velice neochotně až druhý den. Silvestra jsme byly celý den doma, protože venku už začínají bouchat dělobuchy. Panička se  bojí, abychom se nelekly dělobuchů a neztratily se. Raději nás pouští jenom na zahrádku, ale tam jsem chodila jenom já a Aduška . Nelda se moc bojí a kolem půlnoci, když už sem tam bouchne rachejtle, je zalezlá pod dekou a nevystrčí ani tlapku. Strach překoná až tak druhý nebo třetí den. To já se nebojím. Když mě bylo 9 měsíců a  panička byla v práci, vzali mě páníčci na Tankový den do Lešan. Střílelo se tam z děl, jezdily tam tanky, všude smrděly dýmovnice a nebylo vidět na krok. Víte, co jsem dělala já? Spala jsem jak nemluvně. Aduška Silvestra prožila v klidu a pohodě, kousala si svůj špunt od šampusu a co se dělo venku, jí vůbec nevzrušovalo. Doufám, že se všichni zase sejdeme příští rok.

                                                   Vaše Tišinka

Konečně jaro(9)

Konečně se blíží jaro. Když je hezky a to teď bylo, chodíme na dlouhé procházky po okolí našeho domu. Nedávno jsme byli na opravdu dlouhé procházce. Šli jsme já, Nelinka, Aduška , panička  a nejmladší  páníček a moc jsme si to užívali. Páníček   měl se sebou foťák a celou cestu dokumentoval. Pár fotek z naší procházky dala panička na web, abyste se také podívali. Při procházce jsme potkali  plno psů i psíků  a několik kolařů. Jeden dokonce raději  slezl s kola, asi se bál, štěkaly jsme jak zběsilé. Šli jsme po cestě kolem polí k lesu a pak jsme šli lesem přes  obrovskou rokli, kolem potůčku. Aduška hned hopkala tam a zase zpět a netrvalo dlouho a Nelinka se přidala také. To já jsem si zachovala jako vždy dekorum a vše jsem pozorovala z povzdálí,  přece si nenamočím tlapky. Potůček se slévá do malého, opravdu malého rybníčku, ve kterém je každé jaro plno žab. Koukali jsme na ty žáby a žáby zase na nás, ale raději jsme se moc nepřibližovali. Seděly na svých potomcích a bylo vidět, že by je bránily zuby nehty a hlavně se nám nechtělo  do té studené  vody.  O kus dál plavali kachna a kačer, prostě krásný  den. Stále jsme šli lesem, pak přes silnici na pole, kolem věznice, která je oplocená, a skoro nic tam není vidět. Docela jsme byly unavené a hladové. Těšily jsme se na večeři. Když jsme přišly domů, panička nám umyla tlapky, a to my nemáme vůbec rády. Kroutíme se u toho a panička nás vždy hubuje a láteří. Nevím proč tak vyvádíme, ale vždy to přežijeme, a je nám pak dobře. Pak jsme dostaly večeři,  a už nám bylo jedno, co se kolem nás děje. Spaly jsme až do rána. Moc se těšíme na další krásný jarní den, který prožijeme zase venku.

                                               Pa, Vaše Tišinka

Teta Jája(10)

V květnu jezdíme na výstavu do Litoměřic, a po výstavě jedem k tetě Jáje (sestře naší paničky), do  vesnice  kousek od České Lípy. Jezdíme tam tedy i  jindy, ale květen je tradice. Mají tam obrovskou zahradu, my si to tam moc užíváme a běháme ještě s našimi psími kamarády. Naše dlouholetá kamarádka jezevčice Inéz z chovatelské stanice z  Rohatce  je  nejstarší  a pamatuje si ještě Finušku. To byl první pejsek naší  paničky, ale my už si ho nepamatujeme, známe ho jenom z fotek. Panička jeho odchod moc oplakala, když odešel do psího nebe. Hned si musela pořídit dalšího psíka (mě), aby jí nebylo tolik smutno. Pak už tam bydlí jenom samí  psíci bez rodokmenu, což nám vůbec neva. Bydlí tam voříšek Kimeček, kterého teta zachránila jako nechtěného před utopením, už jako slepé štěňátko.  Donedávna tam bydlel můj první opravdový psí kamarád Edíček, ale bohužel už je s Finuškou v psím nebi. U tety bydlel jen do svých pěti let, ale museli ho dát uspat. Ochrnul na zadní nožičky a paní veterinářka jim doporučila eutanazii. Edu si Jája přivezla z útulku, aby si pootevřela cestu do nebe. Po pár dnech zjistili, že Eda trpí epilepsií. Nevrátili ho a Jája vše upravila tak, aby měl co největší pohodlí. Přečetla hodně knih a článků o epilepsii a dopřávala Edíkovi veškerý blahobyt. Hlavně musel mít klid a každý den  musel   být  stejný jak přes kopírák. Nesmělo nic vybočovat z řady, jinak ho trápily  záchvaty. Aby  jim po úmrtí Edíka nebylo tolik smutno,  hledala teta  zase nový přírůstek do jejich velké smečky. Do děčínského  psího útulku donesli nějací lidé dva nalezence, holčičku a chlapečka, kterým je pouze 7 týdnů!!! Našli je v lese vyhladovělé, začervené, promrzlé a na pokraji sil. Povím vám ,někteří  lidé  jsou opravdu zlí. Proč jim to udělali, to opravdu nechápu. Když naše Nelinka porodila štěňátka a přijeli si pro ně noví majitelé, bylo jim 8 týdnů a  byli to opravdoví bezbranní drobečkové. Toho psího kluka už má teta Jája zamluveného a ve středu 18.dubna si pro něj pojede. Bude se jmenovat Emánek a já se na něj moc těším. Řeknu Vám, hodní  lidé ještě žijí, a jsem ráda, že zrovna teta  Jája je moje teta. Už aby byl květen. Panička kvůli mě udělala novou sekci „Galerie kamarádů“, aby tam mohla dát fotky, abyste se mohli podívat také vy na naše psí kamarády.

                                                   Vaše Tišinka

Aduška umí plavat(11)

Tento rok, když byla ta velká horka, se páníčci rozhodli zajet se vykoupat na Slapy, na Novou Živohošť. Ráno vzali pár připravených tašek a vyrazili jsme na cestu. Cestou jsme se zastavili pro strejdu Radka a jeho dva syny, Dominika a mladšího Filípka. Cesta frčela, a než jsme se rozkoukali, byli jsme už u přehrady. Na pláži jsme si zase zapůjčili loďku, vlastně dvě. Jednu loďku měl páníček, strejda Radek a kluci. To já, Nelinka a Aduška  jsme byli na lodičce s paničkou a nejmladším páníčkem. Odrazili jsme od břehu a vypluli na asi hodinovou plavbu. Já, tedy ne že bych bála, jsem se krčila  u paničky.  Aduška  se potácela po loďce a Nelda kontrolovala vše, co se  v okolí šustlo. Adu  sledovala, kde je páníček a ostatní na palubě. Protože bylo velké horko, tak jsme pak vzali za vděk  stínem  pod lavičkou, na které seděla panička a dala na ni velký šátek kvůli stínu. Nevím, jak je to možné, ale plavidlo páníčka se stále vzdalovalo a vzdalovalo, až se ztratilo z dohledu úplně. Začala jsem propadat depresi, že se ztratili, ale byl to planý poplach. Po chvíli se objevili za zátokou. Rychlejší  posádka  si už cachtala nohy a naše loďka se teprve courala ke břehu. Byla jsem tak natěšená, že jsem rychle běžela a opřela nohy o okraj loďky. Paničku nenapadlo nic lepšího než mě položit na vodu, ať si plavu a jsem tam dříve. Jen jsem, udělala pár temp ke břehu a Nelda tam byla taky. Blížili jsme se ke břehu a slyšeli, jak panička dala Adušku také na vodu. Adu zjistila, že loďka, co se od ní vzdaluje, je blíž a začala plavat za loďkou. Panička se tak lekla, že raději Adušku vylovila. Pak přišel  pokus číslo dvě a tři a teprve pak Adušce došlo, aby plavala ke břehu. Hurá, povedlo se, Adu doplavala na břeh. Doplul i  nejmladší páníček s paničkou a přivezli moji oblíbenou a očekávanou deku. Pak jsme se jen váleli na dece a užívali krásného dne. Kluci nám házeli klacíky a kamínky. Když nám bylo moc velké horko, tak jsme se zchladili ve vodě, no to víte moc, jsme to nepřeháněli, přece jen je to voda. Jediné, co to trochu kazilo, byl vítr, a ten my moc nemáme rády. A co bylo nejhorší? Museli jsme se vrátit, protože všichni páníčkové museli v pondělí do práce. Tak zase někdy čau, až mě políbí múza a já půjčím paničce můj deníček.

                                                 Vaše Tišinka

Adušky splněný sen(12)

Je Vám to ale trápení s tou naší Aduškou. Já bych chtěla chodit na výstavy a nemůžu a Aduška může, ale nechce. Od první výstavy  Aduška nedokáže potlačit strach z rozhodčího. Když je v kruhu sama, tak jde moc hezky, ani snad nemrká, ale jak je tam víc psíků  a rozhodčí poblíž, tak se necítí  dobře. Já a maminka Nelinka jí od  začátku vysvětlujeme, že ten pán nebo ta paní co jí koukají  na zoubky jsou moc hodní. Ani ti psíci, že jí nic neudělají. Vůbec nic  nám  to není platné. Stále se před  nimi třese a na výstavě v Mladé Boleslavi, která se konala 14.7.2012 se Aduška  dokonce hrůzou počůrala. Na výstavě si vždy panička povídá s jinými  vystavovateli, a každý  ji  ubezpečuje, že se to jednou zlomí, a že to chce čas. Od rozhodčích dostává rady  ať to nevzdává, že je moc krásná na to, aby  se nezúčastňovala výstav. Má to jak na houpačce. Jedna výstava CAJC, další výborná 4 pak CAC a dobrá. Panička  každou výstavu probírá s páníčkem  a cestou z Mladé Boleslavi došla k rozhodnutí. Aduška  má před sebou poslední dvě výstavy. Jsou zaplacené, a pak se Adušce  splní sen a už, nikdy se nebude vystavovat. Jsem moc ráda, že panička na to přišla. Sedět vedle Adušky, která se celou dobu strachuje, je hrozné. Bylo nám jí vždy s Nelinkou moc líto. Panička má výstavy moc ráda a moc ji baví. Teď je mi zase moc líto paničky. Brečela celou cestu domů. Řekla, že ji už nenechá trápit a stresovat.  Fenky se po štěňátcích změní, možná to ještě jednou panička s Aduškou zkusí. Tak uvidíme. 

                                                    Vaše Tišinka

Jak Nelinka zachránila ptáčka(13)

Panička se starala o naši  malou zahrádku. Běhala po zahradě se zahradními nůžkami a stříhala zaschlé květy muškátů, plela a zalévala. Nela bez cíle bloudila po zahrádce, až ji vyrušil  hluk v rohu u vrátek. Zvědavě šla nahlédnout do koutka, kde se krčil malý, vyplašený ptáček. Díky bohu je velice neagresivní  pejsek, tak jenom jemně začala do ptáčka tlapičkou strkat a zvědavě obcházet okolo něho. Paničku její hra zaujala a šla se podívat, co tam tak pozoruje. Ptáček nebyl schopen, odletět, a tak ho panička opatrně vzala a dala do malé papírové krabičky. To už jsme tam byly všechny a já jsem nejvíce dorážela a štěkala. Vůbec by mi nevadilo ho trochu pomuchlovat. Co se hýbe, mě hned přivádí do pohotovosti, vůbec  nejsem něžná. Já bych mu  dala co proto! Panička mi toho ptáčka nechtěla půjčit, ,a hned volala páníčka. Ptáčka opatrně vyndali a páníček  konstatoval aniž by studoval internet, nebo nějakou literaturu, že je to rorýs obecný. Kousek od nás na Brandýsku je záchranná stanice pro zraněné a nemocné ptáčky, tak tam panička  zavolala. Pán nám poradil ať ho zkusíme vyhodit do výšky, protože má krátké nožky a při pádu na zem se pak nedokáže  vznést sám. Po třech  neúspěšných pokusech panička volala nazpět. Domluvili si u nás návštěvu a pro ptáčka si přijeli. Doma si mysleli, že je to mládě a učí se létat. Nebylo tomu tak, byl to dospělý ptáček a asi ho srazil poryv větru, nebo do něčeho narazil. Tam ho prý prohlédne pan doktor, a asi ho hned další den vypustí, až nabere sílu a odpočine si. Křidélka měl nezlomená a vypadal jen trochu zmateně. Pán, co si pro něj přijel, přivezl speciální přepravku a mým páníčkům děkoval, a byl moc rád, že ho volali. Opravdu to byl rorýs obecný. Prý je plno lidí, kterým by to bylo jedno a nechali by ho tam. Dmula jsem se pýchou, že mám takové hodné páníčky. Na druhou stranu, k mé velké nelibosti, si ho odvezli na stanici. A proč ho zachránila Nelinka? Protože ho našla ona. Najít ho já, ani by panička nestačila doběhnout. Já bych do něj nestrkala tlapičkou!

                                  Tak zase někdy .....

                               Vaše (trošičku) agresivní  Tišinka

Jak Barnabášek přišel na svět (14)

Tak mě zase políbila můza. Svůj příběh znám trošku i z vyprávění. Nebudu Vás zdržovat vyprávěním, jak mě a Adušku nechali doma. Jak jsme se cítili ponížené a odstrčené. No, zkrátka zase vozili Nelinku za ženichem. Naše Žanetka (majitelka Alekiho) chtěla od Nelinky ještě jedno štěňátko a panička, ač nechtěla, tak se nechala ukecat. Po několika návštěvách u ženicha  si doma kladli otázku, zda se zadařilo, či ne. Vše probíhalo docela klidně a Nelince po čase začalo růst bříško a všechno bylo jasné. Jsou tam mimča. Panička a  páníček se šli domluvit s paní veterinářkou, aby byla na telefonu pro případ komplikací. Paní doktorka projevila své přání na budoucí maminku kouknout. Chvilku se bránili, chtěli to nechat na přírodě, ale nakonec souhlasili a Nelinku přivezli. V ten den začal problém. Paní doktorka cítila jen jedno štěňátko. Problém byl  v tom, že když bude miminko samo v bříšku bude velké a mohl by  špatně probíhat  porod. Pak se už jenom čekalo na správný den. V neděli, kdy byl poslední  porodní den, se nic nedělo. Panička večer volala paní doktorce, co má dělat. Domluvila se, že v pondělí zavolá zase.  Nelinka baštila jak o závod a na porod se vůbec nechystala. V pondělí večer byla Nelinka nějaká divná, pořád chodila sem a tam a nechtěla se uklidnit. Vznikla reálná naděje, že už přišlo. Večer proběhl telefonát s doktorkou a domluvily císařský řez na středu, a že dají Nelince ještě jeden den. V úterý ráno šla panička do práce. Nelda ležela na zádech a spala. Klidná a vyrovnaná, na porod to zase nevypadalo. Jenže zdání klame, a jen co panička zavřela dveře, Nelinka už začala stavět hnízdo a její klid byl ten tam. Páníček nechtěl paničce přidělávat starosti, tak ji nechal v klidu pracovat. Zavolal až v 11 hodin rozrušeným hlasem do práce, že už je to tady. Panička byla doma snad za 15 minut. Dovezl ji kolega až před vrátka. Ještě hodinu byli doma a budoucí mamku podporovali a prožívali s ní každou bolest. Já a Aduška jsme jenom tiše koukaly. Kolem 12. hodiny se objevila bambulka plná plodové vody a v ní byly vidět dvě zadní nožičky. Nelinka stále tlačila a tlačila a plakala a plakala a nic se nedělo. Pak to šlo ráz na ráz. Panička popadla Neldu a páníček peněženku. A teď už to vím jenom z vyprávění. Rychle vběhli do ordinace ze které zrovna vycházel jiný pejsek. Paní doktorka se nerozmýšlela a doslova rvala  miminko z Nelinky ven. Nelinka moc plakala, a když byla mimča asi tak půlka venku, paní doktorka řekla, že je pejsek stejně mrtvý. Páníčkům se udělalo až špatně. Pár vteřin bezmoci a smutku, vystřídala radost. Když se totiž povedlo vyndat zaklíněné miminko celé, tak sebou začalo mrskat a všem se moc ulevilo. Barnabášek byl na světě a měl se čile k světu. Hned začal sát mlíčko a trochu omačkaná a zmatená Nelinka ho okamžitě začala čistit. Proběhlo další vyšetření, zda tam není ještě jedno miminko, pak Barnabáše zvážili a poslali je všechny domů. Dnes už je Nelinka v pořádku a plná sil. A Barnabášek? Prozkoumává náš dům, běhá s mámou a Aduškou a vymýšlejí samé lumpárny. Já se nezapojuji, copak jsem pes?

                                                    Vaše Tišinka

Už aby byla dovolená(15)

Tak Vám vůbec nevím, co mám psát. V poslední době se u nás nic podstatného  nestalo. Nelince se narodil v prosinci Barnabášek. Pak nechala panička připustit Adušku, aby také měla štěňátka. To se nám narodil Cipísek a Cvrček. U nás taková docela běžná věc v poslední době.  Panička nikdy nic takového neplánovala, jenom chtěla jednu holčičku od naší Nelinky. Podívejte se, a už jsme u písmenka C. Když Aduška rodila, panička si přála, aby tam byla zase jedna holčička, určitě bychom jsme si ji nechali. Mně to líto není, ale paničce docela ano. Sice nebrečela, ale daleko do toho neměla. Už i jméno měla. Jmenovala by se Celestýnka. Volali by na ni Týno. Myslím, že se tak lehce nevzdá a příští rok to panička zkusí znovu. Adušku dá znovu připustit a bude se modlit, aby tam byla ta další holka. Proto na to nechci ani pomyslet a raději myslím na dovolenou. Já, Nelinka a Aduška se moc těšíme na dovolenou. Zase pojedeme do Špindlerova Mlýna. Budeme chodit na dlouhé vycházky plné nových zážitků a příhod. Navštívíme  Lukáška a Barnabáška, což mně se moc nelíbí, já ty honičky a hrátky s „cizíma" nemusím. Já jsem nejraději u paničky v náručí a koukám po okolí. Hezky v bezpečí. Jo, takhle honit nějakého bezbranného ptáčka, myslím neopeřeného, aby nemohl létat. Dovolenou  páníčků  mám ale moc ráda. To jsou všichni doma, nikam se nespěchá a je na vše čas. I když jsme doma, chodíme na dlouhé procházky a griluje se. A to vždy dostaneme nějakou mňamku.  Letošní dovolenou mi ale kazí  pomyšlení, že Cvrčka panička neprodá a on pojede s námi. Bude všechno kazit, nic neujde a budou ho muset nosit a nikdo nebude nosit mě. Nela a Aduška, ty jsou nadšené, že jsme třeba pět hodin venku. Mě ale bolí brzo nožičky a tak se někdy slitují a vezmou mě. No, a co budu dělat letos, to tedy nevím. Kamkoliv vejdeme, tak všichni budou okukovat toho drzého prcka a mě si nikdo ani nevšimne. Doufám, že  se to povede a nesplní se předpoklady  paničky a Cvrčka si někdo koupí. Protože, jen co se kluci narodili, tak panička začala plašit, že kluky nikdo nechce. A když to tak pozoruji, asi měla pravdu. Jaká byla dovča Vám určitě zase přiblížím v dalším příběhu, až mě múza políbí. 

                                                        Tišinka

Jak jsem byla nemocná (16)

Tak jsem zase jednou zasedla k deníčku. Ač nerada, vrátila jsem se ve vzpomínkách na moji nedávnou operaci. Měla jsem nádor na mléčné žláze. Večer 17.3.2014 jsem v 17:30 čekala, až bude večeře, ale nic se nekonalo. Panička mě vzala na ruku a šli jsme místo večeře pryč. Panička šla na nehty a já vůbec nechápala proč jdu s ní. Když jsme se vrátily, pochopila jsem, holky už jedly. Pořád jsem se pohledy dožadovala svého žvance a chodila jsem k misce, ale pořád nic. Tak jsem  šla s páníčkama a hladem spát. Ráno mě vzali do deky, ale ten pohled paničky jsem vůbec  neznala. Její obrovská vráska na čele nešla přehlédnout. Autem jsme dojeli k naší paní veterinářce, kterou vůbec nemám ráda. Hned, jak jsem ji uviděla věděla jsem, že je zle. Moc dlouho jsem se nestresovala. Dostala jsem injekci a za chvilku se vše rozpilo a já usnula. Vzbudila jsem se až doma. Všechno mě bolelo, motala se mi hlava a vůbec nic mě netěšilo. Na celém svém malém tělíčku jsem měla síťku abych si nemohla vylízat stehy. Panička a Nelinka u mě seděly a panička mě pořád hladila. Nechtělo se mi vůbec nic, ani snad koukat. V noci se mnou panička stále byla, ale ráno musela do práce. Panička byla moc smutná, protože jsem nechtěla vůbec jíst. Už jsem nejedla dva dny. Páníček kolem poledne začal vařit kuřecí masíčko a vonělo to po celém domě. Tak mě vám tak napadlo, že to přece nenechám těm stvůřičkám, co se mnou bydlí, a když mi páníček nandal masíčko s rýží do mističky, úplně jsem zapomněla, že mi nechutná. Pustila jsem se do toho a za chviličku už nebylo nic. Pak to bylo den ode dne lepší. Nabírala jsem sílu, a pak už mě čekaly jenom stehy. Jsem moc ráda, že to mám za sebou a zase můžu zlobit.

                                           Vaše Tišinka

Panička je vyděračka (17)

Tak vám mě to zase popadlo. Moje nejmilejší a nejoblíbenější panička je pěkná vyděračka. Po posledním porodu naší Adušky, kdy se nám narodil Elvis, panička udělala rozhodnutí. Naše chovatelská stanice s chovem končí. Porod od porodu je to u nás horší a horší. Teď se ještě bojovalo o Elvíska, protože nechtěl přibírat a týden se nevědělo, zda vůbec přežije. Panička to moc špatně nese, tak se rozhodla, že už další štěňátka nebudou. Což musím napsat, mně by to nevadilo. Štěňátka nemám ráda. Pořád po mně lezou a chtějí si hrát a já si přece nebudu hrát na psa. Páníček se ale nechce vzdát. Tak do paničky pořád hučí, ať jde s Meginkou na bonitaci a ať ji nechá uchovnit, a že to ještě jednou zkusíme. Má k tomu zdatnou pomocnici paní ing.Krčkovou, která u nás byla na kontrole vrhu. Tak dlouho hučeli až panička  souhlasila. Už zaplatila bonitační poplatek a zítra Megan přihlásí do Hostouně. U nás teď pořád padají rozhodnutí. Další rozhodnutí padlo, a to takové, že když budou ještě jedna štěňátka, tak si necháme holčičku. Jinak do toho panička nejde. Panička má takové nervy, a tak prý něco za něco. Tak jsem vám na to zvědavá. Doufám, že páníček bude mít rozum a nepřipustí doma další psí holku. No, mě by fakt vezli. Už tak nás doma je jako kobylek, a ještě nějaká od písmena F. Třeba Fiflena. 

                                          Vaše doufající Tišinka

 

Nemám ráda nejmladšího páníčka (18)

Musím se vám svěřit. Já vůbec nemám ráda nejmladšího páníčka. Už od počátku se ke mně choval jako k psovi. Když  jsem byla docela malá, tak mi to tak nevadilo, ale teď už jsem velká, a uráží mě to. Já přece nejsem pes. Já jsem malá holčička co si mě pořídila maminka a tatínek. Nechci běhat za míčkem, a už vůbec nechci, aby mě škorpil jako Nelu nebo Megan. Těm se to líbí. Tahá je provokativně za ocásek, ale něžně, to já vím, ale zlobí je. Chytá je za čeníšek a přetahuje se s nimi o hračky a mně to vadí. Vždy sedím opodál a doufám, že si mě nevšimne. On ví, že mně to vadí, tak mě schválně provokuje. Zlobí mě jen tím, že na mě kouká. Když překročí meze, nešetřím ho. Není to tak dlouho, když mě zase „zlobil“, klidně jsem ho kousla do nosu. To vám bylo takové zadostiučinění a hřejivý pocit u srdce. Já vím, že mě má trochu rád, to já jeho taky, jen si to tak divně dáváme najevo. Panička se vždy zlobí na nás na oba. Nejdřív na Honzika, že mě provokuje a pak na mě, že ho koušu, ale jinak jsem tady moc ráda. Mám je ráda všechny, i když si nechci hrát jako pes a nejsem nakloněná všem blbostem, co dělají.

                                          Vaše chudinka Tišinka

Tišinka a Facebook(19)

Někdy, když panička dělá stránky, nebo je na počítači, tak jí koukám přes rameno. Obzvlášť, když je na Facebooku, tak se ani nedivím, že vzteky zavře počítač a jde tam až třeba druhý den. To, co tam občas vidím, mě vždy dostane a velice znepokojuje. Fotky vychrtlých pejsků a kočiček, zmrzačených lidskou krutostí a hloupostí. Tu jí pošle někdo fotky utopených štěňátek, tu zase fotky mrtvolek pejsků a kočiček, které někdo utýral. Já se vám lidi divím, když se o ně nechcete starat, tak proč si je pořizujete. Proč jim ubližujete, a ještě se v tom vyžíváte. Přála bych vám to samé, co děláte těm zvířátkům, jen ve větší míře. Vy byjste totiž možná pochopili, proč vám to někdo dělá - za trest. Jste zlí. Naši páníčkové o nás pečují a svoji lásku nám davají najevo každým dnem. Máme doma čtyři pelíšky, hraček, že je každý půl rok panička musí věnovat přátelům, kteří mají pejsky, co ničí hračky geometrickou řadou. Baštu máme jako v grandhotelu a mňaminek co hrdlo ráčí. Mňaminky jen 100% sušená masíčka, aby náhodou nebyly s něčím nezdravým. Ráda bych v době Vánoc všem těm zvířátkům přála krásný a spokojený domov, jako máme já a moje sestřičky. Chci vám jen napsat, že všichni lidi nejsou zlí a těch hodnějších je daleko víc. Jsem vděčná, že jsem tam, kde jsem a věřte, neměnila bych. A díky bohu, těch krásných fotek, co vystihují spokojená zvířátka, je daleko víc a já jsem za ně vděčná. Panička to vždy obrečí. Ráda bych vám všem pomohla, ale není to v mých psích silách a bohužel ani v silách těch hodných lidí. No on se jeden pejsek nestačí divit, když "rodiče" nechají umřít své dítě hlady, nebo ho úmyslně zraní natolik, že miminko umře. Už raději budu končit.  

                              Vaše naštvaná blogerka Tišinka

Předvánoční nákupy(20)

Nedávno mi bylo zase moc špatně. Já mám od malička problémy se žaludkem, a čím jsem starší, tím je to horší. Paní veterinářka paničce říkala, že mám žaludeční vřed, a tak musím jíst pravidelně a několikrát denně. Nesmím jíst kořeněné a agresivní jídlo a je to se mnou takové složité. U nás se vaří, protože jsem si řekla, že já granule jíst rozhodně nebudu. Tak to panička po čase vzdala a začala vařit, a to se to hodně zlepšilo. Sice mi je občas špatně, ale léky zatím nemám. Až to nebude panička zvládat s dietou, tak dostanu kapičky na snížení kyselosti žaludku. Abych se vrátila na začátek, tak vám mně bylo zase tuhle špatně. Pořád jsem blinkala. To se u nás pořád perou deky a dávají se čisté do té doby, než do sebe dostanu nějaké jídlo. A já vám se v tom ještě vyžívám. Koukám, jak kocour z filmu Shrek, a dělám tak smutné oči až by se nade mnou ustrnul i kámen. Panička mě vždy ňuňá a drží mě v teple a pořád mně nosí jídlo, abych to zkusila. Tuhle mi i nůžkama stříhala 100% masíčko, protože jsem byla tak zesláblá, že jsem to nemohla ani rozkousat. To mi kupuje i játrovou paštiku, kterou já děsně  miluji. Čím víc je mi špatně, tím méně se mi chce jíst. Pak to nějak odezní a já dostanu hlad, a vše se zase vrátí do normálu. V předvánoční čas se to zrovna zase stalo. Celou noc jsem nespala a pořád jsem blinkala. Odpoledne mně ale už bylo lépe a nabaštěná a se smutným pohledem jsem využila situace. Při představě, že tam budu odpoledne sama s těma stvůřičkama, jsem honem běžela do verandy, kde se panička a páníček obouvali a jeli do Prahy na vánoční nákupy. Panička na mě chvilku tak koukala a k mé velké radosti těsně před odjezdem mě popadla, a už jsme spěchali k autu bez obojku a vodítka, abych prý necinkala. Protože když se u nás zacinká obojkama, všichni už čekají, že se jde na procházku. Při jízdě jsem si to užívala a pozorovala míhající se stromy a domy, krajinu, a auta co za námi zůstávala. V Praze je blaze. Pořád mě nosili a všichni lidi, co nás míjeli, se na mě usmívali, protože já jsem opravdu maličká, mám jen 1,6 kg. Dovolovali se, jestli si mě smějí pohladit a já jsem si zavzpomínala, jak jsem byla doma úplně sama. Teď jsme doma čtyři, tak chápu, že to nejde. Ráda bych to vrátila, abych byla sama, ale na druhou stranu, když jsou všichni v práci, já tam řádím s Aduškou, Nelinkou a nejmladší Meginkou a je veselo. Teď už je mi zase dobře a když, jsem hodná, tak mi panička dá vanilkový rohlíček. Ten já mám moc ráda.        

                                      Vaše spokojená Tišinka

Naše smečka a Lili(21)

Paničce jsem půjčila zase svůj deníček, a hned toho panička řádně  využila. Deníčku jsem se svěřila, jak se žije s kočkou. Mně osobně stejně, jako bez kočky. No, ale od začátku. Panička přemlouvala páníčka asi 6 let, že by chtěla kočičku a argumentovala  takovýma těma blábolama. Kočka v baráku musí být, aby se tu nedržely  myši a bude tady veseleji. Doma nebude, neboj, jen venku. Blá, blá, blá.  „Nikdy" , prohlásil  páníček, a  proto máme doma Lili. Já, jak jsem prvně uviděla Lili, jsem byla šokována ze zásadovosti páníčka, ostatní holky byly šokovány z její přítomnosti. První dva dny jsme Lili vůbec neviděly. Lili bydlela u nejmladšího páníčka v podkrovním pokojíku. Říkala jsem si „chacha“ , to máš  za to, jak mě zlobíš, ale jemu se to líbilo. Panička se na Lili chodila pořád koukat a my ji stále při návratu očichávaly. Jenže po dvou dnech už podkroví  bylo pro Lili málo. Začala lézt dolů!!! Stále jsme se ale zdatně vyhýbaly. Seděla na schodech a pozorovala nás a my zase jí. Pak začala spát na židli pod stolem, jenže my jsme mrňavé, tak jsme na ni nemohly. Pak už spala na prádelním koši. A víte kde spí teď??? V obýváku, v našem pelíšku na topení. Mezi, tím co jsme se pomalu seznamovaly za přítomnosti  paničky, tak ji dvakrát odvezla  na očkování, které jí chybělo a nechala ji kastrovat. Prý nebudeme ještě řešit  koťátka i když některé lidi tím trochu šokovala. Proč kastrace??? Paničce to přišlo normální. Týden před kastrací začala panička Lili pouštět ven a to už jsme se po domě potkávaly bez nejmenších problémů. Panička nás přestala oddělovat při odchodu do práce, protože už si byla jistá, že se nesežereme. Dodnes nekápla ani kapka krve a skoro společně se povalujeme na zahrádce. Já a Nelinka si jí vůbec, ale vůbec nevšímáme. Potkáváme se a nedáme na sobě znát, že je prostě jiná. Horší je to s Megan a Aduškou. Megan by si s ní tak hrála, ale neví jak, a proto se jí trochu bojí. Je prostě jiná než my. Nohatá, vysoká, leze na plot a nosí domu myšky, no, jen jednu i žížalu . HNUS, HNUSNEJ. No, a Aduška se jí bojí jak čert kříže. Kdyby si Lili stoupla mezi dveře, tak se Adu raději počůrá. Lili máme doma 2 měsíce, tak si panička myslí, že i Aduška  si zvykne a časem se osmělí. Je fakt, že tuhle seděla paničce na klíně a přišla Lili, neodešla a svého V.I.P. místa se nevzdala. Bude to určitě jednou lepší. Je nám tady všem fajn.          

                                           Vaše Tišinka

Přežily jsme hory(22)

Už 6 let jezdíme s páníčkama do Krkonoš, tak tomu nebylo ani letos jinak. Rozdíl byl v tom, že každý rok si panička vyčistí hlavu a jde uplně svěží do práce, jak říká, vydělávat nám na mňaminky a na hračky. Letos to bylo ale jinak. Panička se stresovala už od příjezdu na hotel. Okolí hotelu bylo super, venčení po lesní cestičce kolem vody, ale pokoj jsme měli až ve třetím patře. To by ani tak nevadilo, ale co byl problém - zabradlí. Začínalo až asi 30cm od podlahy a v mezipatře nebylo vůbec nic. Já samozřejmě s Aduškou a Nelou dáváme pozor, ale Megan je dost divoká a její obliba je v tom, že se rozeběhne a předníma tlapkama do nás strká. To paničku natolik znechutilo, že nás raději nosili na snídaně, večeře a všechny procházky na ruce.
Další nepříjemná zkušenost byla při procházce k lanovce na Pláně. Napadla nás ohařka! Panička ji uviděla, tak nás hned odvolala a vzala nás na ruku. Ohařka začala dorážet a agresivně skákat. Tak páníček zavolal ať je někdo tak hodný a fenku chytne. Pán opravdu okamžitě dorazil a fenu se snažil odvolat, ale moc se jí nechtělo. Když nám na cestě zmizela z očí, tak nás zase dali na zem a pokračovali jsme v cestě. Jenže fena utekla znovu a začala Megan nahánět jak zajíce. Megí je plašanka a místo toho, aby běžela k paničce, tak běží od ní. Zmatené pobíhání Megan trvalo snad věčnost a bezmoc, jakou panička cítila, se nedá ani popsat, i když na ni pořád volala, Megan pořád lítala. Megan se to po chvilce rozleželo v hlavě a najednou vběhla paničce rovnou do náručí. Ta ji popadla a fenu docela nevybíravě odstrčila nohou s výkřikem, jestli se ten pes ještě přiblíží, tak ho nakopne. Pán se náhle objevil s tím, že doufá, že nemyslí jeho psa." Jasně, že myslím tebe, ty buz......." řekla panička. A pak to začalo. Raději jsem sklopila ouška, abych neslyšela ta sprostá slova. To ty raději psát nebudu, ale pán nám řekl, že za to můžeme my, že on je tady doma a my jen turisti, a že mu patří i silnice a všechno okolí a my musíme poslouchat. To, že fenu nezvládal, a že ho neposlouchala, to rozhodně nechtěl uznat a vyřešit to třeba vodítkem ani náhodou. Panička uklidňovala Megan, která se z tohoto zážitku pokakala. Ještě, že je všude voda. Ještě půl cesty Meginku a sebe čistila. Tak jsme raději pak chodili jinudy. Poslední zážitek byl také děsivý. Na silnici jsme při další procházce potkali přejetou zmiji. Bohužel tak nešťasně, že lezla dál a byla velice agresivní. Já jsem samozřejmě věděla, že raději od ní pryč, ale ostatní nešlo odvolat. Scénaře, jak nás některou holku kousne, paničce proběhly hlavou hned, ale holky byly hluché a slepé, a navíc vůbec nechtěly poslechnout. Nakonec panička tak vykřikla (nikdy jsem ji tak neslyšela zvýšit hlas) a holky poslechly. Byla to pro paničku velice nepříjemná zkušenost, ale zároveň poučení Nicka Cartera být vždy ve střehu. Teď už si z toho dělá legraci, proto ten Nick Carter, ale v ten moment jí bylo ouvej. No,díky bohu se nic nestalo, a my už jsme odpočinuté a válíme se na naší malé zahrádce, všechny živé a zdravé.    
 
 
                                                                                                        Vaše spokojená Tišinka

TOPlist